Keltoi 1994-2017
  • Pravěk

Gabréta = Šumava?

Jiří Waldhauser: Gabréta = Šumava? Pohoří koz(orohů) nebo Dubový les?
Autor rekapituloval poznatky o údajném antickém názvu Šumavy v dílech Strabóna a Claudia Ptolemaia. Dospěl k několika dílčím závěrům, nicméně problematiku nelze považovat za vyřešenou.

Úvod
Jubilant Milan Řezáč je znám jak kvalifikovanými statěmi o archeologii doby železné a Keltů, tak i pracemi popularizujícími obor. Následující stať k poctě jeho aktivit však není vědeckým pojednáním, nýbrž popularizací tématu o území od Českého lesa po Šumavu a dále na jih. O čem bude řeč? Nejenom o dnešní Šumavě, ať již to jsou penziony, hotely, výcviková střediska, dokonce také archeologický park a tak dále. Často vídáváme různá zařízení (exoticky) pojmenovaná Gabréta. Málokdo ví, oč jde. Půjdeme k vysvětlení proto téměř třítisíciletou stezkou času, kde se leckde potkáme s leckým a lecčím.
Obrazně například navštívíme města Amaseia v dnešním Turecku nebo egyptskou Alexandrii, přečteme texty antických spisovatelů, nahlédneme do keltského a jiných slovníků, oprášíme slova jednoho jezuity, zaostříme na divoká i domestikovaná rohatá zvířata a zároveň nahlédneme do depozitářů s archeologickými nálezy bronzových ztvárnění živých (rohatých) tvorů, kteří žili před více než 2 tisíci lety... Bohaté menu, není-liž pravda? A to všechno proto, abychom pochopili slovo Gabréta a pronikli spolu k největšímu, dosud nikoli úplně rozluštěnému tajemství Šumavy. Možná k jejímu prvnímu známému jménu.

Seznamujeme se s autory, kteří psali o Gabrétě (první story)
Píše se rok 18 po narození Krista. Učený Řek původem ze šlechtické rodiny - zároveň římský občan se jménem Strabón - sepsal sedmnáctidílnou knihu Geographiké a v sedmé knize, první kapitole a pátém odstavci zaznamená řecky stručnou noticku o nespecifikovaném přírodním komplexu Gabrétě v souvislosti s kmenem germánského kmene Markomanů. Zároveň vyvstane obtížný problém, jeden z mnoha. Jméno hor nebo lesa Gabréta by bylo nepochybně keltské (ale tehdy, roku 18, uběhlo málem půlstoletí od zániku civilizace Keltů), zatímco o kmeni Markomanů jako germánském se nedá pochybovat.
A dále. Píšou se léta 137 až 142 po Kristu. Geograf Claudius Ptolemaios, původem Makedonec, dokončuje v egyptské Alexandrii regulérní mapu tehdy známého světa. V komentáři k souřadnicím mapy se řecky čtyřikrát zmiňuje o Gabrétě hylé, to znamená o lese Gabrétě:
1. „druhý přítok Dunaje z levé strany, ústící do něj o dva stupně východněji nežli Inn, směřuje do Dunaje od severu, jakoby ke Gabrétě“;
2. „Gabréta /je/ vedle kmene Naristů“;
3. „Gabréta ohraničuje sídla Markomanů ze strany severní“;
4. „poloha Gabréty /je/ pod Sudetami.“

Claudius Ptolemaios ve svém díle mapoval situaci na konci dominance Keltů a počátků Germánů ve střední Evropě, kdy mimo Gabréty ještě byla užívána četná nepochybně keltská jména (Boiodurum, Setodunum) spolu s novými germánskými, popř. zkomolenými tvary obou etnik (Strevinta, Kalisia). Opět se octneme u dalšího problému. Co si pod geografickým názvem Gabréta, které bylo během antické civilizace zapsáno jenom pětkrát, oba Řekové, Strabón a Ptolemaios mezi léty 18–137/142 po Kristu představovali? Jenom Ptolemaios uvedl, že jde o les (řecky hylé), ale reálné možnosti jsou čtyři: 1. les v rovinném nebo pahorkatinném komplexu; 2. lesem porostlé pohoří; 3. hory s různými druhy porostu; 4. jde o dezinformaci.

Budeme se potýkat s vysvětlením pojmu Gabréta (druhá story)
Výklad významu slova Gabréta není jednoduchý. Identické slovo neexistuje v žádném antickém jazyce, pouze výraz gabro najdeme keltských jazycích. V Holderově slovníku najdeme pod heslem gabro význam: kozoroh - kozel - ovce, a to s podezřením na pouze aproximativní kvalitu překladu.
V Holderově významovém keltském slovníku se objevuje pro slovo gabro pře-klad (význam) jak kozel, tak kozoroh, nicméně celebrita českých antických historiků Josef Dobiáš (a další) přeložil slovo Gabréta jako Pohoří kozorožců. Pojmenování Gabréta (správněji bychom měli mluvit o Gabrétách) lze odvozovat: 1. buď ze základu gabro, v keltských jazycích substantiva s významem kozel/skopec/kozoroh (dále souhrnným latinským označením ovicapridi). Sufixem „-ta“ se v latině (nikoli řečtině) tvořila jména lesů od pojmenování jednotlivého stromu (querqe = dub /množné číslo querquetum = dubový les/); 2. nebo z venetského základu s latinskou příponou „-eta“ (zkomolenou antickými autory) ve významu „Les dubů/Dubový les“.
Žádnou z obou možností výkladu pojmenování Gabréta nelze vyloučit.

Vznik názvu Šumava a jeho event. ztotožnění se Šumavou (třetí story)
Jezuita Bohuslav Balbín roku 1679 poprvé uvedl slovo Gabréta na stránky české literatury. Napsal, že hory za jeho života již pojmenované Šumavou, „staří“ kdysi nazývali Gabrétou: „Staří /antičtí/ spisovatelé znali tyto hory, prosluly svojí velikostí a délkou. Šumava (Gabréta), která se táhne Chebskem přes Plzeňský a Prácheňský kraj až ke královskému městu Sušici a odděluje Čechy od Vogtlandu, bavorské Falce a samotných Bavor.“ S největší pravděpodobností tuto informaci získal B. Balbín seznámením s texty antických autorů, snad ze Strabóna.
V 19. a 20. století umisťovali geografové, lingvisté a archeologové Gabrétu nejčastěji na Šumavu nebo do její části (Novohradské hory), popřípadě ji ztotožnili s dominantní horou Kleť, ojedinělé zůstalo ztotožnění s Brdy, mimo Čechy s Manhartskou pahorkatinou v Horním Rakousku nebo dokonce s Jeseníky v okolí polského Kladska. Komplexní studie věnovaná problematice Gabréty zůstává desiderátem budoucího bádání.

Vědecké poznatky o ovcích, kozách a kozorozích za Keltů (čtvrtá story)
Pokud by mělo slovo Gabréta obsahovat informaci, že jde o geografický útvar charakteristický výskytem nějakého poddruhu ovicapridů, potom v případě (divokých) kozorohů a kamzíků je pro území Šumavy a Alp akceptovatelný.
Kozorozi dodnes obývají bezlesé (predátory neobývané) partie Alp v nadmořských výškách mezi 1100–3200 m n. m. Podle Bohuslava Balbína „v lesích u Domažlic lze prý někdy spatřit kamzíky, jak stojí, prchají nebo se řítí dolů právě tak jako v tyrolských skalách.“ Nespletl si kozorohy s kamzíky? Z pozdně neolitické sídelní komponenty u jihomoravského Boskovštejna je znám roh kozorožce. Není vyloučeno, že před změnou letopočtů mohli nedomestikovaní ovicapridi obývat nikoli jenom Alpy, ale i bezlesé partie Šumavy. Potom by se její antické pojmenování opíralo o realitu.
Keltové v Čechách a střední Evropě během posledních pěti století před Kristem chovali berany/ovce a kozy/kozly, zda existovali také divocí, není známo. Poráženi byli většinou v kultním věku, výjimkou nebylo tříměsíční kůzle nebo ovečka. Široký profit z pěstování ovcí a koz spočíval v získávání řady důležitých produktů: maso, mléko, kůže, vlna, kosti a rohovina. Obvykle zastupují ovicapridi po hovězím dobytku a vepřích nejčastěji Kelty chovaná domácí zvířata. Mimořádně představují ovce, v osteologickém materiálu jen výjimečně rozlišitelné od koz, nejpočetnější na keltské lokalitě chovaná domácí zvířata (48,2% Mistřín, Mutěnice). Většinou podíl ovicapridů na sídlech Keltů osciluje těsně pod 30 %. Vysloven byl názor, vycházející z vyhodnocení pylových analýz, o snižování významu obilnářství a vzestupu chovatelství přežvýkavců v posledních stoletích před změnou letopočtu.

Znázornění ovcí, koz a kozorohů v keltském umění (pátá story)
Ovicapridi, tedy druh sudokopytníků, jsou zastoupeni v ikonografickém výrazivu Keltů v podobě patek bronzových spon (např. Panenský Týnec, Hradištko), volné plastiky (dřevěná z Fellbach-Schmiden) a jako plošná výzdoba železných pochev mečů (Mihovo), výjimečně i mezi jinými zvířaty na známém stříbrném kotli (Gundestrup). Vysloven byl i názor o atributu skopce keltského boha jménem Teutates.
Co do frekvence figurálního znázornění zvířat, příp. částí jejich těl jejich v religiózní sféře laténského umění zůstávají ovicapridi za kancem, koněm, jelenem a (mnohdy bájnými) ptáky/dravci, nikoli však na posledním místě. Zoologická determinace ovicapridů na předmětech laténské hmotné kultury z centrální Evropy platí v některých případech jako bezesporná: kozorožec (Fellbach-Schmiden), ovce (Panenský Týnec), kozel/kozoroh (Hradištko), skopec/beran (Dompierre-les-Tieuls), jindy kolísá mezi bájným zvířetem a ovicapridem.

Gabréta: pohoří - les nebo hora? (šestá story)
Informace o pojmenování Gabréta se zaznamenanou addendou, že jde o les u Strabóna (pokud je nezkreslená a vychází z reality), dovoluje zvažovat, zda se mohlo jednat: 1. o zalesněné území s „ostrůvkovitým“ osídlením Keltů/Germánů. Vzhledem ke kontextu jiných Ptolemaiových názvů nejspíše přichází v úvahu ztotožnění s neosídleným prostorem, ať již horami nebo plochou pánví typu Třeboňska; 2. o horu Kleť (dle názoru stibologa R. Květa).

Překlad názvu Gabreta do češtiny (sedmá story)
K paměti krajiny střední Evropy, potažmo Čech, náleží geografický název Gabréta, přeložitelný s poetickou konotací jako Pohoří kozorohů – Ovčí hory/les – Kozlí hory/les. Vyloučit lze překlad Les kozorohů, neboť les není a nikdy nebyl biotopem těchto divokých ovicapridů.
Rekapitulace
1. Vysvětlení významu slova Gabréta musí být považováno za krajně hypotetické. Může jít o pojmenování lesního komplexu, horstva či pahorkatiny, (dominantní) hory, popřípadě krajiny.
2. Záznam slova Gabréta v době civilizace Germánů mezi léty 18–137/142 po Kristu zprostředkovali Řekové v rodné řečtině, a to na vzdálenost více než tisíce kilo-metrů.
3. Slovo Gabréta lze významově odvodit buď z keltských jazyků od koz(orohů), nebo (spíše?) od venetského/italického základu s příponou z latiny (jako zkomolení zapisovatelem jména).
4. Zoologicky patří středoevropští domestikovaní i divocí ovicapridi k sudokopytníkům, kteří se stali významnou součástí živočišné výroby a zároveň religiózní sféry Keltů.
5. Přesnější lokalizace krajinného útvaru Gabréta, pravděpodobně zčásti porostlého kompaktním lesem, není možná. Nicméně nelze vyloučit, že jde o pojmenování krajinných útvarů v širším prostoru rozvodí Labe a Dunaje (kam mimo jiné spadá dnešní Šumava a Bavorský les).
6. Slovo Gabréta představuje jeden z nejstarších písemných záznamů v paměti střední Evropy, potažmo Čech a Moravy, které před germánskými Markomany obývali keltští Bójové.
Úplně nakonec, spoluautorstvím publikace o laténském sídle na Šumavě u Prášil se Milan Řezáč zasloužil o poznávání Šumavy, ne-li Gabréty za Keltů.

Literatura a prameny
Balbín, B. 1679: Miscellanea historica Regni Bohemiae (Krásy a bohatství České země). Praha.
Binding, U. 1993: Die figürlichen Fibeln der Frühlateènezeit. Bonn.
Blažek, V. 2000: Keltové - Germáni - Slované. Lingvistické svědectví o kontinuitě a diskontinuitě osídlení střední Evropy. In: Čeština, univerzália a specifika. Brno, 9–30.
Burnie, D. ed. 2001: Zvíře. London - Praha.
Čuláková, K. et al. 2012: Čuláková, K. – Eigner, J. – Fröhlich, J. – Metlička, M. – Ře-záč, M. 2012: Horské laténské sídliště na Šumavě. Prášily – Sklářské údolí, okr. Kla-tovy. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 25, 97–117.
Dobiáš, J. 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. Praha.
Holder, A. T. 1896–1913: Alt-celtischer Sprachschatz. Leipzig.
Kubů, F. – Zavřel, P. 2013: Der Goldene Steig 4. Passau - Prachatice.
Květ, R. 1999: Keltské osídlení Čech v závislosti na predispozici stezek. Archaeologia historica 22, 215–222.
Mucha, L. 2003: Vývoj mapového obrazu české strany Šumavy. In: Kolektiv autorů, Šumava: příroda, historie, život. Praha, 29–34.
Řehák, S. – Květ, R. 1995: Ptolemaiova Velká Germánie stále záhadou. Pravěk NŘ 3, 177–191.
Salač, V. 2013: Urboiohaemum, Boiohaemum und Böhmen. In: M. Karwowski, S. Sievers, V. Salač (eds.), Boier zwischen Realität und Fiktion. Bonn, 126–156.
Salač, V. ed. 2008: Doba římská a stěhování národů. Archeologie pravěkých Čech/8. Praha.
Sievers, S. – Urban, O.-H. – Ramsl, P. C. 2012: Lexikon der keltischen Archäologie. Wien.
Slabina, M. 2005: Keltové na Šumavě. Vimperk.
Stolz, D. – Sankot, P. 2011: Nový soubor nálezů z hradiště Plešivec u Rejkovic, okr. Příbram. Archeologie ve středních Čechách 15, 385–394.
Šimek, E. 1930–1935–1949–1953: Velká Germánie Klaudia Ptolemaia. Praha - Br-no.
Waldhauser, J. 2001: Encyklopedie Keltů v Čechách. Praha.
Waldhauser, J. 2014: Maskovitá časně laténská spona z Hradištka ve středním Polabí. In: J. Čižmářová, N. Venclová, G. Březinová (eds.), Moravské křižovatky. Střední Podunají mezi pravěkem a historií. Brno, 165–171.
Zavřel, P. 2016: Germánské osídlení jižních Čech. Disertační práce na Katedře ar-cheologie FF Univerzity Hradec Králové. Hradec Králové.

Za konzultaci a cenné rady děkuji lingvistovi prof. Dr. Václavu Blažkovi z Masarykovy univerzity v Brně.

Zdroj: Na stopě (pre)historii jihozápadních Čech
Sborník přátel k životnímu jubileu Milana Řezáče
Jan Eigner – Robert Trnka (editoři)
Plzeň 2017
Sborník bude s sehnání v Západočeském muzeu Plzeň

obri hradPtolemaios mapa

Tagy: Gabreta

Související články

Odběr novinek