Nižbor | Návrat ke kořenům

Václav Horák, zakladatel občanského sdružení Keltoi, přijíždí na nádvoří nižborského zámku. Vystupuje z auta a společně s 15 "věrnými" se převléká za pravověrného Kelta a vrací se na pár dní zpátky o dva tisíce let. Bude spát v kůži a nad hlavou mít pouze rákos. Nebude sám. Na slavnost se scházejí stovky aktivních vyznavačů keltské kultury a tisícovka zvědavých návštěvníků.
Po většinu roku je Nižbor, který ve světě dosud proslavovalo umění místních sklářů, zapadlou vískou na téměř slepé a úzké silnici vedoucí z Berouna. To by se nyní mělo změnit. Nižbor hodlá využít současné vlny keltománie a stát se centrem všeho, co se kolem Keltů začalo za posledních deset let dít.

Čekání na turisty
Ještě v létě čněl nad Berounkou most končící uprostřed proudu. Na rozdíl od jeho daleko známějšího bratra ve francouzském Avignonu nebyli na vině lakomí vesničané z druhého břehu, kteří údajně neměli peníze na jeho dostavbu, ale tisíciletá voda.
"Náš rozpočet jsou pouhé dva miliony korun. Moc nám pomohly dotace ze strany státu a kraje, nemuseli jsme platit vůbec nic," pochvaluje si Zusková a doplňuje: "Jen rekonstrukce mostu přišla na 25 milionů."
Celkové povodňové škody byly vyčísleny na několik desítek milionů korun. Most nebyl jedinou stavbou, jež při povodni utrpěla. V obci jsou dosud patrné mnohé nezacelené rány. Desítky domů byly zničeny, stržena byla jediná lávka spojující obyvatele na obou březích Berounky. Komunikace zůstaly dlouhé měsíce pod nánosy bahna. Po dvou letech se obci podařilo dát to nejnutnější do pořádku. "Poničené domy dostaly novou fasádu, zbyly peníze i na nejnutnější rekonstrukci silnice," chlubí se starostka.

Cesty vedou na zámek
Zdevastovaný objekt obec zakoupila od státu v roce 1997. Dnes do stává dominanta vesnice novou podobu. Opět pomohly peníze z kraje. Ústav archeologické památkové péče středních Čech si celý zámek pronajal a postupně zde začal budovat informační centrum keltské kultury. Jejím základem je multimediální expozice, která se snaží přiblí
žit současníkům život před dvěma tisíci lety. "Centrum keltské kultury, které zde v červnu vzniklo, se pomalu stává hlavním magnetem pro návštěvníky, kteří se zajímají o tuto část historie," vysvětluje starostka. S žádným náporem turistů obec zpočátku nepočítala. Přesto ji dosud vidělo téměř pět tisíc lidí. "Chceme zde pořádat tři až čtyři festivaly keltské kultury ročně a lákat sem nejen dospělé, ale i děti, které ve škole o životě našich předků nikdy neslyšely," líčí Zusková.
"Dlouho jsme slýchávali, že Češi jsou pouze potomky Slovanů a maximálně Germánů. Každá doba akcentovala tu stránku, která ji nejlépe vyhovovala," připomíná Tomáš Křivánek, šéf občanského sdružení Bratrstvo Keltů. Jeho 550 členů si však klade za cíl zbavit dnešní keltománii mýtů, mystiky a nejrůznějších módních vlivů. Na této vlně se vezou vydavatelé knih (do roku 1995 vyšly čtyři knihy s keltskou tematikou a dnes jich je na trhu přes 60), hudební vydavatelství chrlí tzv. keltskou muziku a desítky internetových stránek zahrnují zájemce více či méně pravdivými informacemi. Nesmíme zapomenout ani na pivovar Staropramen, který vaří pivo Kelt a rádoby keltské hospody na mnoha místech republiky. "Až se začne o Keltech mluvit bez senzacechtivosti a stanou se součástí naší historie, pak teprve bude vše normální. Prozatím tomu tak není," říká Křivánek.

Hlavní je přilba
Keltská kultura má pro dnešního člověka přídech mystiky a tajemná. Svým způsobem se dá říci, že v českých žilách koluje také keltská krev. Důkazem toho je i slavnost, na kterou přijeli členové Keltoi. Úbory mnohých však spíše připomínaly nejznámější komiksové figurky Asterixe a Obelixe - rváči a rebelové, schovaní pod přilbou s rohy a křidélky. Historické prameny tvrdí, že zjev příslušníků tohoto národa budil všude hrůzu. Zvláště barvitě je líčí Cézar v Zápiscích o válce galské. Jenže jeho svědectví je podle historiků nutno brát s rezervou, protože Keltové byli jeho odvěkými nepřáteli. Podle pověsti byli mocné postavy, měli mohutný zakroucený knír, vlasy zpevněné vápennou vodou připomínaly hřívu. "Taková představa je sice lákavá, ale archeologické výzkumy ji nepotvrdily," konstatuje Horák.
Účastníci keltských slavností na skrovné znalosti archeologů příliš nedají. Pověstné bylo například keltské válečné umění, kterému se mnozí na slavností snažili přiblížit. Někteří z nich, stejně jako Kelt válečník, si na nižborském nádvoří připnuli nad levou kyčli dlouhý železný meč zavěšený v pochvě z kůže a z bronzového plechu. Méně majetní účastníci se museli spokojit se sekáčem, což byl masivní nůž, který dosahoval délky až 70 centimetrů. I tak vzbuzovali respekt.
Součástí slavnosti byly i ukázky bojových scén. V boji si novodobí válečníci pomáhali i lehkými sekyrkami na dlouhé násadě. Pro silnou keltskou paži, kterou mnozí nadšenci postrádali, se sekyrka málem stala smrtící zbraní.

Do boje skoro nazí
Keltové to s ochranou vlastního těla ve válečné vřavě nepřeháněli. Po dle tradice chodila většina z nich do boje prostovlasá či v kožené čapce. Přilby z bronzu nebo železného plechu měli jen ti nejvýznamnější bojovníci. Na tělo si Keltové oblékali kožený kabát, někdy pošitý kovovými puklicemi. Výsadou těch nejproslulejších byla kroužková zbroj.
Kdo z hostů se těšil na pohled na vypracovaná dozlatova opálená a větry ošlehaná obnažená těla, byl zklamán. Mnozí keltští vojáci bojovali údajně nazí, jedinou ochranou jim byl štít. Ne tak v Nižboru. Ani další z tradic se zde nekonala: Podle pověsti, ať pán nebo kmán, jedno však měli Keltové v bitvách společné - jako trofeje odřezávali svým nepřátelům hlavy.
Oslava vítězné bitvy se tu však odehrávala jako z učebnice. Účastníci keltské hostiny seděli ve velkém kruhu, v čele s nejdůležitější osobou. V našem případě to byl "velitel Horák".
Pod sebou měli vrstvu sena a jídlo se servírovalo na velmi nízké dřevěné stoly. Co vlastně Keltové jedli? Málo chleba, hodně masa, vařeného nebo pečeného. V kruhu putoval jediný pohár, ale asi hodně rychle, protože z historických pramenů víme, že konzumace alkoholu během takové hostiny byla značná.
Tak jako před dvěma tisíci roky se i nyní pilo víno a pivo. Například pšeničné vařené s medem, nebo pivo ječné, světlé i tmavé. Po keltsku se mu říkalo korma. "Málokterý evropský národ si dovedl oslavy užívat tak jako právě Keltové. Rádi tančili a zpívali. Kdo uměl hrát na nějaký hudební nástroj, případně vyprávět příběhy, těšil se u nich nebývalé úctě," upozorňuje Horák.
Na dotaz, kde čerpal inspiraci pro podobné akce, odpověděl: "Dříve jsem pracoval ve Škodě Auto a jezdil hodně po světě a zajímal se, jak se tam vyrovnali s historií. Keltové mají skanzeny například ve Francii či Německu. Obdobná setkání jako v Nižboru se konají po Evropě prakticky každý víkend. U nás musíme být skromnější, protože na rozdíl od nich na podobné akce zatím nedostáváme žádné peníze z fondů EU."

Pivo, mlýn, fibróza
Co přetrvalo? Jednak to, co se při vzpomínkové slavnosti pilo. Pochopitelně Kelt. Legendární keltská receptura na přípravu piva se uchovala do dnešních dní. Výsledkem je černé pivo s obsahem alkoholu 4,8 %. Je typické hustou pěnou, výrazně nahořklou chutí a nezapomenutelným suchým dozvukem praženého ječmene. Jeho tajemství spočívá v jedinečné kombinaci sladů, silném chmelení a hlubokém prokvašení.
"Kromě toho vynalezli Keltové rotační mlýn, hrnčířský kruh a jednoduchý žáci stroj. Pověstná byla i jejich řemeslná zručnost při zpracování zlata, bronzu, mědi a železa," vysvětluje Horák, který si sám založil živnost právě na výrobě replik keltských šperků.
Ovšem pivo není jediným dědictvím kultury, o které přetrvávají spíše legendy. Genetici dokázali, že méně radostným odkazem je cystická fibróza, kterou je možno vysledovat v genech Bretaňců, Skotů, Irů a Čechů.
V budoucnu by měla návštěva Nižboru pokračovat krátkou pěší túrou do Stradonic. "Tam se nachází nejslavnější české oppidum založené někdy v polovině druhého století," zdůrazňuje Zusková. Obec proto navázala, kontakty se školami ve Středočeském kraji a cestovními kancelářemi specializovanými na poznávání historie.
Zatím dopravní značení od berounské silnice spíše klame, než ukazuje směr, obecní komunikace je ve špatném stavu, hotel Praha k ubytování na první pohled neláká. Obstojí snad jen rekonstruovaná restaurace Lípa. "To je opravdu málo. Návštěvníci by se k nám měli rádi vracet. To však bude stát ještě hodně peněz a času," podotýká starostka.

text: VLADIMÍRA BOHATOVÁ, JIŘÍ KUČERA, foto: Ekonom - Vendula Fantová, ČTK, Václav Horák