Obří Hrad v zimě

Je sice teprve začátek času Samhainu, ale Gabrétu už podruhé přikryly závěje sněhu. Letos, v roce 2007, přichází zima opravdu brzy. Připomíná mi to mé dětství, kdy jsme se z sněhu těšili po celé dlouhé měsíce.
Lokace: Obec: Studenec | Okres: Prachatice | Jihočeský kraj | Region Šumava |
Expozice: Hradiště | Kultovní místo Datování: Keltové

Na Obřím Hradě jsem byl naposledy o Sv. Patriku, a protože trávím pár posledních dní volna opět na samotě Bajerov, rozhoduji se pro samotářskou výpravu zimní krajinou.
Tentokrát však nechci jít klasickou trasou po turistické značce přes Popelnou, ale volím směr ze západu, po dřevařské cestě na úpatí Valů západně od Obřího Hradu. Opatrně sjíždím autem z Červené do ostré zatáčky silnice na Rejštejn. Podle mapy se tu říká Buzošná. Parkuji stranou na začátku lesní cesty, kousek od šumící, mrazem sevřené říčky Losenice. V autě mám běžky, ale po krátkém průzkumu trasy a sklonu stoupání se rozhoduji pro cestu pěšky. Jsou zde hluboké zledovatělé stopy po náklaďáku nebo traktoru, a z pruhu mezi nimi trčí kameny a větvičky. Na běžky to není. Míjím trosky jakési kamenné stavby s komínem a nořím se do lesa. Zurčení Losenice se pomalu vytrácí a já stoupám ledovými kolejemi pomalu ztichlým lesem směrem jihovýchodním. Po levici se postupně zdvihá svah Obřího Hradu. Za bariérou sněhu a černých kmenů však není tušená akropole vidět. Všímám si tedy spíše nejbližšího okolí cesty. Kromě stop vozidla je bílá přikrývka člověkem neporušená. Zato ji křižují stopy zajíců, srnců, a na jednom místě dokonce jelena. Podél cesty občas napůl trčí ze sněhu balvany. Přemýšlím, zda tudy vedla cesta k vrcholu již za Keltů. Domnívám se, že ano. Jde o jediný schůdný přístup ze strany osídlených oblastí v povodí Otavy. Cesta jen mírné stoupá mezi svahy Výrovce a Valů nad Jedlovým potokem (přítok Losenice). Asi po kilometru se cesta rozdvojuje – pokračuji vlevo směrem k vrcholu Valů. Po dalším kilometru tiché cesty zasněženým lesem přicházím na horskou paseku na hřebeni jižně od vrcholu. V dáli vidím hájovnu se stodolou – je asi opuštěná, nevedou k ní žádné stopy vozidel ani lidí. Chvíli jdu po okraji lesa a hledám vstup na cestu k vrcholu.
Nacházím, a směřuji po hřebeni hlubokým sněhem na sever. Přístup k Obřímu Hradu z tohoto směru zatím neznám, vše vypadá díky bílé peřině jinak, než v období Beltainu či Lugnasadhu. Za vrcholem Valů dokonce chvíli pochybuji, zda jsem na správném kopci! Ale po pár desítkách metrů konečně vidím zasněženou první informační tabuli. Vnější val Obřího Hradu je zcela pod sněhem. Brodím se klikatou stezkou mezi pahýly částečně odstraněných polomů po vichřici. Nebe je šedé. Všude ticho. Představuji si posvátné procesí, které tudy mohlo kdysi před dvěma tisíci lety procházet k akropoli svatyně. Fotím právě Kamenný stůl s čepicí sněhu, když tu náhle z pošmourné oblohy nečekaně zazářilo slunce, osvítilo celý prostor a také široké okolí Obřího Hradu. Na sevovýchodním obzoru na mne zazářila zlatem hora Javorník se zřetelnou rozhlednou a vysílačem. V tu chvíli jsem si uvědomil, že v dobách Keltů, kdy byly vrcholky hor patrně bezlesé, bylo možné snadno se dorozumívat ohňovými znameními mezi Obřím Hradem a Javorníkem! A nejen to, ale signál mohl jít i dál na sever na Sedlo a Svatobor, na západ na Putkov, Věnec a všechny ty vrchy, jejichž temena hostila v oněch dobách hradiště či svatyně! Poděkoval jsem za toto osvícení krátkou meditací na Oltáři. Obešel jsem Akropoli a pořídil pár zimních fotografií. Bohužel mi v mírném mrazu příliš brzy odešly baterky. Při pohledu směrem západním, na krátce sluncem ozářené Pootaví, jsem si uvědomil, že tento pohled mnohokrát zažili nejen zdejší keltští hodnostáři, ale zcela jistě i August Sedláček, který hradiště pro novodobé zkoumání v roce 1908 objevil. Přemýšlím také o tom, co jsem nedávno četl v dodatcích Encyklopedie Keltů ohledně nových poznatků - hradby byly v základu 3-4m široké a alespoň 2m vysoké. Potvrdil se názor o vybudování Obřího Hradu jako posvátného okrsku. Ukončena snad už byla také diskuse o pravosti dosud nalezených mincí z Obřího Hradu (naposledy republikánský denár z r. 130 př. n.l. s obrazem lodi a nápisem ROMA)...

Zpáteční cestu jsem zvolil přes Popelnou a dále po turistické značce zpět do zatáčky Buzošná. Díky sněhu jsem minul nejkratší značenou odbočku z Valů do Popelné. Následující odbočka mne přivedla na louku přímo nad samotou. Brodím se po kolena prašanem dolů mezi domy. Nikde ani živáčka. Podél hučící Losenice pokračuji rozmáčenou lesní stezkou pod kamenné moře Šafářova vršku až pak dál kolem tajuplných zřícenin jakýchsi domů až k autu. Právě včas. Soumrak už začal.