Keltové jsou válečnický národ středoasijského původu, který několik set let před naším letopočtem expandoval do západní Evropy.
Jejich největší působiště najdeme ve Francii, severním Španělsku, Itálii, Británii a Irsku. Do dnešních dob se však keltský odkaz dochoval pouze na Britských ostrovech. Magie a náboženství pohanských Keltů je jedno z nejzajímavějších a nejtajemnějších, hlavně díky tajemným druidům a jejich sepětí s přírodou.
Keltové se rozdělovali na tři tábory. Válečníci, druidové a kováři. Už slovo druid a jeho vznik přináší mnoho otázek. Podle jedněch má druid kořeny v dru-vid, což znamená toho, jenž je velmi znalý. Toto slovo ze starokeltštiny vzniklo z kořene Fryw. Jiný názor na původ slova druid je v podobnosti se slovem duir, což ve starokeltštině znamená dub. I tato teorie je velice pravděpodobná, protože dub byl posvátný strom druidů.
V keltském náboženství hrálo velkou roli číslo tři a jeho násobky, šest a devět. Trojka dokonce ovlivňovala učení druidů, protože jejich výuka probíhala v učení se nazpaměť triádám. Triáda je malý útvar o třech větách, ve kterém byla schována moudrost druidů. Keltové měli mnoho bohů (několik set), ale i těm vládla trojice nejsilnějších. Teutates, Esus a Taranis. I přes tyto hlavní bohy bych stejně usoudil, že bohyně Matka měla moc i nad těmito třemi, jestliže nebyla pouze protipólem těchto tří bohů. Číslem tři si vykládali i kosmos. Nadsvětí, svět a podsvětí. Druidové věřili v nesmrtelnost duše a v její nové zrození po smrti. Díky tomu se například válečníci neobávali smrti, tudíž i díky tomu měli lepší válečné výsledky.
Druidové nebyli pouze kněží, ale působili i jako vědci, astrologové, lékaři, učitelé, soudci a diplomaté. Někteří druidové byli dokonce i válečníci. Keltové měli i kněží ženského pohlaví. Ty se staraly hlavně o věštění a provozování rituálů. Teorie o celibátu jak druidů, tak kněžek jsou nesprávné, protože například při rituálu plodnosti měl druid s kněžkou pohlavní styk buď pouze předstíraný, nebo opravdový. Některé kněžky dokonce sloužily při rituálu jako krvavá oběť.
Druidismus byl halen do roušky temnoty stejně jako druidové. Jejich víra ve všemohoucnost bohů a nesmrtelnost duše se odrážela v jejich filozofii obětování. Jejich rituály byly velice krvelačné a pro člověka neznalého věci i velice brutální. Lidská oběť byla nezbytná pro usmíření bohů. Jenže způsob obětování se řídil podmínkami života, čili jako odměna nebo trest za zásluhy v životě. Jak jsem řekl výše, druidové byli i astrologové. Vymysleli měření roku podle měsíčních cyklů a jejich rok začínal jindy než náš. Léčitelství provozovali hlavně na základě čarodějnických praktik. Měli obrovské znalosti, co se bylin týče. Univerzálním lékem bylo jmelí. Jmelí bylo stejně posvátné jako dub, ze kterého ho odřezávali zlatými srpy, protože nesmělo přijít do styku se železem. Jmelí se přisuzovala moc prostředníka mezi bohy. Rostlo tak vysoko, že se dotýkalo nebe, ale díky svému spojení se stromem se zároveň dotýkalo země.
Lidské oběti začaly mizet s ovládnutím Galie Římem. Kdyby se Caesar nezabýval pouze popisem Keltů z vojenského hlediska, byly by jeho spisy o válce galské mnoho vysvětlily. Podle toho, co Caesar zmínil, byly oběti upalovány, topeny a věšeny podle toho, kterému bohu se obětovalo. Velice hrůzný obřad vyžadoval nahnání velkého počtu lidí do proutěných figurín, které byly následně zapáleny. Budoucnost se předpovídala podle chvění těla člověka, kterému byla provrtána bránice. Do tohoto věštění mluvilo i množství vytékané krve a její barva. Římané těmto šokujícím obřadům udělali přítrž, a tak začali druidové obětovat pouze symbolicky či dávali nějaké dary na posvátná místa nebo do svatyní.
Člověk se nestal druidem jen tak. Nejprve si ho musel všimnout mistr, a pokud ho nějak zaujal, svolil k jeho vyučení. Toto učení trvalo i několik desítek let. Patnáct až dvacet byl takový průměr. Výuka nejčastěji probíhala v posvátných dubových hájích drumethonech, v jeskyních či hlubokých lesích. Celé učení probíhalo ústně a spočívalo v osvojení si tradic, morálky a bájí své kultury. Jedině člověk, který to zvládl, se mohl stát buďto druidem (nejvyšším kněžím), bardem (pěvcem a vypravěčem bájí) nebo filidem (věštcem a básníkem). Druid, který složil zkoušky, se mohl svobodně oženit, nebo žít sám jako mnich. Poznávací znamení Keltů byl zvláštní šat, dlouhé vousy a krátké vlasy. Jediní bardové zůstali i po skončení druidské éry. Zkazky o nich jsou ještě patrné v gotické kultuře, kdy se z nich stali kněží či filozofové.
S příchodem římské moci vliv druidů postupně slábl, až takřka vymizel. Římu se nelíbil velký vliv druidů, a proto potíral tuto kastu kněží. Tento římský boj začal plně za Augusta. Za Tiberia povstali Galové, ale povstání bylo potlačeno a mnoho kněží bylo ukřižováno. V době vlády Claudia a Nera se druidi museli stáhnout až na ostrov Mona, který byl už po staletí centrem jejich kultury. Tento ostrov se díky fanatizmu a válečnické krvi Keltů dlouhá léta vyhýbal přímému římskému útoku, protože Římané měli strach jen při pohledu na keltskou armádu. Roku 61 našeho letopočtu však ostrov podlehl. Lidé byli zabiti, a co nešlo zabít, to spálili. To byla pro keltskou a druidskou kulturu opravdu osudná rána. Druidismus byl zakázán a kněží se museli skrývat, aby nebyli popraveni.
Ještě při vzpouře proti Vespamiovi se kněží ukázali a hlásali obnovení Galské říše. Bohužel, římský vliv byl již velký, a tak bylo pozdě na obnovení starých pořádků. Keltské náboženství však nezaniklo, pouze bylo uspáno Římem. Když přišlo křesťanství, bylo na britských ostrovech velice ovlivněno starokeltskou filozofií.
Ještě roku 658 byl na křesťanském koncilu v Nantes dokázán druidský vliv. Tento koncil odsuzoval kacířství tamních lidí, když dávají oběti stromům, kamenům a zapalují u nich svíce. Proto bylo nařízeno tyto posvátné stromy skácet. Posvátné kameny zahrabat tam, kde je nikdo nenajde. Kamenné mohyly strhli na zem a na druidských obětištích se začaly stavět kapličky, nebo alespoň kříže.
Tak zaniklo jedno z nejezoternějších náboženství, které si můžeme představit. Ovšem nezaniklo v srdcích původních obyvatel. Je to znát v lidových zvycích a tradicích, které jsou dodržovány na hodně místech Británie a Irska. A je tomu několik desítek let, co začala vznikat nová pohanská náboženství, která se hlásí ke druidskému odkazu, a já osobně doufám, že ho obnoví v takové formě, v jaké je to možné. Bude to těžké, protože tradice z úst do úst se již netraduje, a jak jsme si již řekli, druidi odmítali psané slovo, i když psát dovedli a měli i svou tajnou abecedu Ogam.
Autor: Jan Kuruc (
Keltové - Čechy, Morava, Slezsko
eshop.zdislava.cz
Ateliér Zdislava.cz