1260 Bitva u Kressenbrunnu 12.7.1260

Dne 12.7.1260 se u dolnorakouské obce odehrála rozhodující bitva o babenberské dědictví. Přemysl Otakar II. zvítězil nad koalicí Uher, Haliče a Bavorska v čele s králem Bélou IV.

Jak bitva probíhala?
Proti sobě stanulo spojené vojsko česko-rakouské a Uhři. Spor se vedl o rakouské země, na které si po vymření dynastie Babenberků činil nárok Přemysl Otakar II. i uherský král Štěpán V. Zachovaly se nám dvě verze bitvy, obě však pocházejí od extrémně zaujatých zdrojů, navíc jsou podstatně odlišné. Obě strany se shodují na tom, že průběh a výsledek bitvy zásadně ovlivnilo hanebné a nerytířské nedodržení příměří. Problém je, že se nemohou shodnout, kdo se ho dopustil. Jisté je, že obě armády proti sobě stanuly na protějších stranách řeky Moravy. Bylo jasné, že kdo se pokusí řeku přejít, ocitne se v nevýhodném postavení. Řešením patové situace se tedy stala dohoda, podle které české vojsko uhne a nechá Uhry přebrodit řeku. Současně byl vyhlášen klid zbraní, přičemž k bitvě mělo dojít 13. 7. České oddíly většinou sháněly zásoby a odpočívaly, zatímco početnější Uhři se přepravovali přes řeku. Pak ale namísto příměří začali obkličovat český tábor. V poslední chvíli se Přemyslova těžká jízda stačila sešikovat a Uhry porazila na hlavu. Zrada tedy tentokrát nevyšla...
První verze - zdroj: Zpráva Přemysla Otakara II. papeži
Přemysl Otakar II. rozeslal část svých rytířů do vypršení příměří do okolí shánět proviant. Uhři, respective jejich lehká kumánská jízda, vzhledem k svému pramalému smyslu pro uspořádaný boj, napadla nepřipravené Přemyslovo ležení ihned jakmile se přebrodila. Především v tuto chvíli se osvědčili „železní páni“, tedy čeští těžkooděnci, pod vedením Jaroše z Poděhus, kterým se podařilo lehké jezdectvo odrazit. Mezitím se chvatně zmobilizovaly i zbylé oddíly, se kterými se Přemyslovi podařilo zahnat nepřátelská vojska zpět za řeku.
Druhá verze: Přemysl porušil příměří a zaútočil na brodící se armádu, kterou tím pádem snadno porazil. Pro tuto, pro Čechy nelichotivou verzi, svědčí, že se po této bitvě Přemysl Otakar II. dostal do „společenské” mezinárodní isolace a skutečnost, že v konečném znění následné mírové smlouvy byla klausule o klatbě, právě a jen na hlavu Přemysla Otakara II., nedodrží-li onu smlouvu.