U většiny germánských kmenů převládal v době před stěhováním národů žárový pohřební ritus (spalování mrtvého).
Většina hrobů byla prostě vybavena jednou či dvěma keramickými nádobami, sponou nebo jinou ozdobou, nožem nebo přeslenem. Složení milodarů v jednotlivých hrobech odráželo nejen posmrtné představy zesnulých, ale i jejich sociální postavení. Dovoluje tak např. rozlišit hroby prostého obyvatelstva od pohřbů bojovníků (ty jsou vybaveny zbraněmi) a tzv. knížecích hrobů (mimořádně bohaté, obsahovaly drahocenné bronzové, stříbrné, skleněné i keramické nádoby, šperky a luxusní předměty).
Poměrně vzácně jsou nacházeny pohřby nespálených těl, kdy byli zemřelí pokládáni do hrobu v natažené poloze. Zřejmě se jednalo o cizince nebo společensky významné jedince.