3.06.4 Libochovice - metalurgická dílna

Libochovice - destrukce pyrotechnologického zařízení se spolu s množstvím fragmentů tyglíků

Při záchranném výzkumu v roce 1956 v pískovně JZD bylo odkryto několik laténských objektů, přičemž obj. č. 9 byl autorkou výzkumu K. Motykovou-Šneidrovou označen jako kovolitecká dílna. Ze zahloubeného objektu obdélníkového půdorysu (3,9 x 2,8 m, hl. 110 cm od současného povrchu; orientace V-Z) pochází 33 různě velkých fragmentů tyglíků. Uprostřed V poloviny objektu se v hloubce 75-90 cm nalézala kumulace větších mazanicových bloků s otisky prutů.

Zahloubená chata č. 9 - půdorys délka 3,9 m, šíře 2,8 m, svislé stěny do hloubky 60-65 cm; jamky: a hloubka 80 cm, c 72 cm, b 55 cm, e 50 cm, f 55 cm, d 90 cm; jamky b, e, f zaraženy šikmo kůly a zpevněny konstrukcí uvnitř chaty. Ve středu chaty byly větší i menší pískovcové kameny.
Literatura: Motyková-Šneiderová, K.: Kovolitecká dílna v laténské osadě u Libochovic, AR 1959, str. 184, obr. 73

Z těchto prozkoumaných objektů je nejvýznamnější svým obsahem zahloubená chata č. 9, odkrytá v jihozápadním cípu pískovny. Byla velmi pravidelného obdélníkového půdorysu o délce stěn 3,9 m a šířce 2,8 m, téměř svisle se zařezávající do hloubky 60-65 cm do písčitého podloží, delší osou orientovaná od východu k západu. Jelikož horních 50 cm bylo již odvezeno buldozerem, dosahovalo tedy dno chaty 110-115 cm od dnešního povrchu. Při stěnách bylo zjištěno několik jamek po kůlech bud hlubších než vlastní dno objektu(jamka a,hl.130 cm od dnešního povrchu, jamka c, hl. 122 cm) nebo mělčích (jamka b, hl. 85 cm, e, hl. 80 cm, f, hl. 85 cm). Kůly do těchto posledních tří jam byly pravděpodobně původné zaraženy šikmo, jak o tom svědčí šikmý směr jejich zahloubeni a byly zpevněny nějakou konstrukcí uvnitř chaty, jejímž zbytkem je nejspíše malá (v průměru pouze 20 cm), ale hluboká kůlová jamka d (hl. 140 cm od dnešního povrchu). Před vybíráním byl celý objekt rozdělen na šest stejných sektorů a vybírán po 20 cm silných vrstvách.
Výplň západní poloviny chaty byla velmi sypká a tmavě šedohnědá. Yýchodní polovina v první vrstvě byla hnědá a daleko tvrdší, v hloubce 75-90 cm se vyskytovalo jmenovitě ve středu jámy hojné promíšení většími mazanicovými bloky s otisky prutů, pod kterými v hl. 90-105 cm byla opět vrstva velmi tmavěhnědá a ztvrdlá, obsahující již méně mazanice, ale více drobnějších kamenů a železné strusky. Nejhojnější promíšení uhlíky (dle určení dr. Z. Dohnala z dubu- Quercus sp.) bylo zaznamenáno ve druhé vrstvě v severozápadní čtvrtině objektu. Zde také bylo nalezeno jak v prvé, tak ve druhé vrstvě nejvíce zlomků železných značně zrezivělých a poškozených předmětů a bronzový otevřený kroužek s jedním koncem zdobeným rýhováním o průměru 1,6 cm. Původní určení železných zlomků není možno s určitostí odhadnout pro jejich velmi špatný stav zachovalosti. Kromě toho byl nalezen v severovýchodním rohu chaty v hl. 60 cm železný tenký kroužek o průměru 2 cm a ve středu na samém dně prohnutá bronzová tyčinka 12,2 cm dlouhá spolu se železným hřebíkem 8,8 cm dlouhým a další železnou tyčinkou 7,2 cm dlouhou. Ve středu objektu v hl. 60-75 cm byla odkryta řada větších i menších pískovcových kamenů.
Nejvýznamnějším nálezem zůstává však 33 různě velhých zlomků zvláštních vypálených hliněných nádobek, objevených v různých vrstvách i sektorech výplně chaty. Z jednotlivých zlomků, které bylo možno v několika případech slepit, se dá určit jejich původní tvar. Silně vypálené hruškovité tvary, uvnitř vystlané černou hmotou, byly původně zřejmě rozličných velikostí. Z jednoho exempláře zůstala zachována větší část s ulomeným koncem 8,7 cm dlouhá a 5,3 cm široká. Kromě toho bylo zjištěno ještě 9 zlomků bud‘ z jedné nebo z několika nádobek tohoto typu. Jeden velký úlomek nese stopy hrubého modelování hůlkou na vnitřní straně. Yětšina zlomků pochází však pravděpodobně z pánvičkovitých nádobek s kolmými stěnami a zužující se hubičkou. Jednu nádobku se podařilo slepit celou (d. - 6,3 cm, š. 3,8 cm, v. - 2 cm). Zdá se, že tyto nádobky byly vyráběny ve větších i menších rozměrech, jak o tom svědčí úlomky výlevek ještě jednou tak velkých, než jakou má slepená nádobka výše popsaná. Zůstává otevřenou otázkou, neměly-li i hruškovité tvary podobné výlevkovité protáhlé zakončení, neboť jediný lépe zachovaný příklad je u ústí uražen. V tom případě by mohly větší výlevky patřit těmto nádobám a menší pánvičkám. Poněvadž slepená pánvička i další zlomky mají uvnitř i zvenčí na povrchu několik kapek zkorodovaného bronzu a není tedy pochyb o tom, že máme před sebou doklady metalurgických výrobních pomůcek.
Dle rozboru jedná se o sialitickou hlinu s velkým obsahem kaolinitu. Ve svých zevnějších částech je vypálena až na bod slinutí. Roentgenogramem Debye-Scherrerovou metodou prokázána v těchto částech destrukce kaolinitové mřížky a vznik mulitu 3 A1203 . Si02, který se tvoří při teplotách nad 950 °C. Tato skutečnost tedy jednoznačně prokazuje, že nádobky musely projít žárem nejméně o této výši. Zejména se zde jedná o ty, které mají zmíněný hruškovitý tvar. Většina nádobek jest vyplněna cca 4 mm silnou černou vrstvou, která jest opět kaolinitickou hlínou smíšenou s amorfním uhlíkem. Kvantitativní stanovení spalovací metodou Suchard- Bobranského dávalo výsledky mezi 34-50 °C. Pánvičky měly uvnitř i zvenčí několik kapek povrchově zkorodovaného (zpatinisovaného) kovu, který dle rozboru jest slitinou mědi a cínu o obsahu 4 % cínu. Hruškovité nádobky jsou dle všeho tavícími kelímky, v kterých byla tavena legatura. Jejich hruškovitý tvar je vysoce důmyslný, neboť malý vstupní otvor zamezoval větší přístup kyslíku, který by při značných teplotách blízkých 1000 °C oxydoval jak měd, tak cín na jejich kysličníky. Výmaz nádobek, obsahující tak značný podíl uhlíku, jest také úmyslným technologickým opatřením, které vytvářelo dokonalé redukční prostředí. Přísada uhlíku totiž redukuje vznikající oxydy zpět na kovy a způsobuje tím zvýšení homogenity taveniny. Jelikož se v hruškovitých nádobkách nezachovaly zbytky kovu, nelze dnes bezpečně určiti, zda v nich byl taven pouze bronz. Při studování celého problému se nám totiž na mysl vtírá otázka, zda těchto hruškovitých nádobek nemohlo být používáno k tavení pouhé mědi a teprve nádobek pánvičkovitého tvaru k tavení bronzu (což jednoznačně u těchto dokazují zachované zbytky). Stupeň vypálení a vlastní materiál nádobek by tomu neodporoval. Zcela čistá měd taje při 1084 °C (nečistoty, resp. jinokovové příměsi její bod tání snižují). Bylo-li použito vhodné větrací pece, do které hruškovité kelimky byly zapuštěny, mohlo být této teploty dosaženo. K tavení a odlévání nížetajícího bronzu pak dostačovaly pánvičky, opatřené vylévacím zobáčkem. Lze však předpokládati, že i tyto byly ještě umísiovány do sialitických pouzdérek, aby mohly být vsazeny do pecního zařízení v místě většího žáru.

Tavící nádobka na odlévání bronzu: d 8,7 cm;
složení materiálu: sialistická hlína s velkým
obsahem kaolinitu, zvnějšku je vypálena na
min. 950 °C.

 Tavící nádobka na odlévání bronzu: d 6,3 cm,
š 3,8 cm, v 2 cm; složení materiálu: sialistická
hlína s velkým obsahem kaolinitu, zvnějšku je
vypálena na min. 950 °C. Povrch tvoří 4 mm
silná uhlíková vrstva. Rozbor bronzu: 4 %
cínu.